O cestě domů.... 

Duch vraného koně

1. srpen 2017 | 10.16 | rubrika: Zápisky z deníku

ver01Od 9ti let jsem byl často v sedle, je pravda, že z koňského hřbetu vypadá svět hned krásněji. Dneska nemám moc prostoru, kde bych jezdil, ale ta stáj nedalo našeho domu, tam na kopci stojí dál a školáci, většinou základkou povinní tam pořád docházejí, generace se střídají.

Vzpomínám si na nádherného vraného koně s bílým znakem na čele, jmenoval se Verdun, byl to opravdový krasavec, velký a černý jako ta nejčernější tma, občas trochu nevrlý a vedoucí klubu nechtěli k němu moc děti pouštět, měl tendenci kopat, dneska chápu už proč.

Ten jezdecký klub ustajoval koně i nejen své, ale i soukromích majitelů jako takových, o Verduna ten jeho moc nedbal, odvážnější dospělý členové se tu a tam postarali, ale s jeho povahou si, pokud si dobře vzpomínám, nikdo nechtěl vzít na triko takovou zodpovědnost, nechávalo se vše na majiteli, samozřejmě jídlo dostával, krmení se zajišťovalo společně, ovšem procházky a takové zůstávali na pánovi.

Pán ale koni moc prostoru nedával, nechodili moc ven a když tak jen kousek, nestačilo to. Verdun měl pro sebe ke všemu jen stání, ne box, takže třeba týdny skoro nehýbal. Jednou jsem je viděl v naší obytné zóně, nešli ani moc daleko, jen na její začátek, otočili se a vraceli se do maštale, taková procházka nebyla marná, hřebci se trochu toho pochybu dostalo, ale musela by konat každý den, aby mu byla co platná.

O pár týdnů později jsem se dozvěděl, že Verduna odvezli na jatka, prý se mu "úplně protočily nohy", jakože z toho dlouhého stání na ně onemocněl a přední se mu obrátili skoro kolem své osy, já jako dítě jsem z toho rozumu moc nepobral, zrovna jsem u těch koní nějak nebyl, tak vám můžu popsat jen co jsem slyšel, prostě Verduna odvezli, aby se netrápil a zabili ho.


žádné komentáře | přidat komentář | přečteno: 14x

Kde domov můj?

31. červenec 2017 | 15.30 | rubrika: Zápisky z deníku

Socha Když jsem si uvědomil, že pro mojí chystanou knížku bude lepší mít taky blog a dávat o sobě vědět, znova mě to pořádně nakoplo k blogování. Seděl jsem nad půlkou flambovaného banánu, teď v sobotu a říkal si, že bych asi měl konečně začít dělat nejvíc věci, které mám rád a přestat se ohlížet na ty, jenž se nehodlají z realitou srovnat namlouvají si tu svou smyšlenou.

Na cvičebním blogu jsem už psal cosi jako slovo úvodem a takže se mě to nějak nechce, i když teda to vřelé přivítání tady bych bral znova. No, přemýšlel jsem nad kvalitním prvním příspěvkem a první mě na mysl vyskočilo to, co cítím silně a běžně každý den, doma je tam, kde je doma naše srdce.

Je ohromně zvláštní a dost prekérní situace, když se někde narodíte, ale jako magnet vás přitahuje jiné místo, v jiném státě, moc daleko a nikdy jste tam nebyli... říkají mi, že musím být vlastenec, být Čechem, protože jsem tu narodil a musím tu žít, musím fandit Čechům v hokeji a že tohle co vnímám je nanejvýš divné.

Není. Papírově můžete být cokoliv, ale ať už genetika či minulé životy si všechno zařídí podle svého, srdce nekouká do občanky, neptá se se úřadů... a právě o téhle cestě domů vám asi chci vyprávět. I tohle bude součástí mé knížky, i když tase primárně zaměří na cestu k sobě samému.

New York, já vesničan, milující ptáky, (opeřený ptáky, prosím, aby si to zase někdo nepřebral jinak...), přírodu, květenu a zvířenu, jsem v tom až po uši – ne, zamilovaný, jde o pocit nepohodlí při stezku po domově, tady je to super, ale...

To ale neznamená, že mám něco proti Česku, nebo že bych utíkal z nenáviděné zem nebo tak něco, vždycky se sem budu rád vracet, to už vím teď, vždycky tady budu mít kamarády, vždycky tenhle stát bude součástí mě a mě to naprosto nevadí, je jak to je. Necítím zášť, ani vztek, jen občas smutek z toho, co se tu děje. A budu se snažit psát české články i kdybych se náhodou domů vrátil.

Nevím jestli znáte ty okamžiky, se díváte na fotky z místa, kde jste nikdy nebyli a přece jsou vám povědomá a hluboko v srdci je důvěrně znáte... když se učím angličtinu nabývám pocitu, že si vzpomínám... a připadám si trochu hloupě... nejdřív jako dítě v první třídě, když vybírám slova patřící k obrázku, pak jako člověk po úrazu, třeba po autonehodě, který se musí učit všechno znova... rozumím skvěle, psaní mi jde hůř kvůli dyslexii, ale moje výslovnost je někdy dost příšerná a potom se propadám studem.

Když říkám, že jsem spíše Američan, Newyorčan... otec by vyletěl z kůže, kdyby to slyšel... neříkám to s odporem k Česku, prostě jen to tak vnímám, přestože zbožňuji Finy a Finštinu a částečně pociťuji že mi asi v žilách koluje litevština, která mě dokonale okouzlila a jeden z mých nejlepších přátel odtud pochází... můžu dělat a namlouvat si co chci... stejně to vždycky skončí takhle.

V hloubi mé duše se převaluje i ta ‚jejich‘ hrdost, s vědomím že nejsou dokonalí a s některými věcmi třeba kolem politiky nesouhlasím, musím připustit fakt... jako bych s tímhle pocitem prostě nic neudělal.

V minulosti jsem dost ‚přehrával‘ a snažil se okolí a sebe přesvědčit o různých opacích než cítím uvnitř sebe, dneska chápu jak mé výkony byli zbytečné a naprosto nepřirozené a nejraději bych je ze svého života vymazal. Byly to kompromisy mezi tím, co chtěli rodiče a co jsem chtěl já. Za to přehrávání bych si dneska nakopal a už dělat nehodlám.

Jenže to pak člověk v sobě najde spoustu zajímavých věcí, začne se stydět za to, že ze sebe dělal něco jiného a musí se naučit přijmout vlastní realitu. Snad když jsme si, je to několik let zpátky, jí dokázal přiznat sám sobě, mohu jí přiznat vám a i tak se mnou budete mluvit... Amík jeden... zrádce, narodí se tu a... já věřím na minulé životy... na skryté schopnosti lidského mozku... nehodlám se bránit realitě, už ne, nechci být něčím pro okolí přijatelnějším, protože oni to tak chtějí, je to vyčerpávající, budu moc rád, když posedíte a vyslechnete si má vyprávění a přečtete si mé nácviky psaní skrze kreativní výzvy, jen... takhle to je a je to jak to je... a to by to mělo být, člověk by měl se snažit být čím je a ne tím co není...

Uvidíme jak dlouho tento ‚deník‘ bude psán a co vše se ještě přihodí. Víte, domov můj je Země. Jsem Pozemšťan, sice transka, ale člověk, a to je myslím to hlavní, copak rasy, státy, regiony... geneticky čistý nikdo stejně už není... každý ve svých předcích najde nějakého cizince, blíže ke svému zrození nebo dál... ale snad úplně každý...  

Související články